Minimalista a kuchařka samouk…a píšu o tom

Když začínáte psát blog, má to jednu obrovskou výhodu.

Nikdo ho nečte. Teď si asi ťukáte na čelo, co to je proboha za výhodu?

Jenže tím, že první články nikdo vlastně moc nečte, mám šanci se postupně zlepšovat, najít svůj směr a styl a než Vás tu budou desetitisíce nebo miliony(žertuju samozřejmě), může se můj neohrabaný styl a vzhled mezitím přeměnit na něco kultivovaného a lépe čtitelného.

No a čím vlastně začít? Měla bych se představit.

Jmenuju se Monika, je mi něco přes třicet a společně se svým mužem vychovám našich pět dcer a jednoho kocoura. Jestli se tedy kocour vychovat vůbec dá.

Poslední dva roky se můj život otřásl v základech několikrát.Byla mi zjištěna celiakie, nadbytek věcí a módní diktát mě začal děsit, a tak jsem postupně zjistila, že chci změnit svůj život a být lepším vzorem pro naše dcery.

Začala jsem cítit tlak sociálních sítí na to, abych se obklopovala věcmi, fotila dokonalé fotky a pózovala v pro mě, dost nepřirozených pozicích. Přirozené tak nakonec na mě bylo jen to, když mi vítr foukal vlasy do očí nebo jsem málem převrhla květináč ve snaze zakomponovat ho do fotky.

Naprosto logickým krokem tak pro mě začal být minimalismus, rostlinná strava navíc bez lepku a snaha vyhnout se všem konvencím, které by mě nutily dělat pravý opak.

A samozřejmě jídlo. Bez lepku, vzhledem k mé diagnóze a tady by bylo fajn zmínit jednu drobnost. Nejsem moc zdatná kuchařka, jako vážně. Vaření jsem vždycky nesnášela a nejraději jsem měla jídlo, co je hotové za tři minuty. Takže začít vařit, psát o tom a ještě vegansky, je pro mě obrovská výzva.

Asi teď čekáte nějaký důvod, proč vegansky a jak mě k tomu dovedla tíha informací o zvířatech.

Tedy bylo by to jistě bohulibé, vyprávět Vám příběh, jak jsem navštívila velkochovy, viděla ta zubožená zvířata a přečetla všechny články o ohromné a děsivé stopě, kterou jako lidé denně vtiskáváme do planety Země.

Tak to Vás asi zklamu.

Na začátku jsem potřebovala zjistit, proč mi některé potraviny vadí a z docela jednoduchého testu na potravinové intolerance, vyšlo mléko jako největší alergen. A tak jsem ho začala vysazovat a snažila se najít alternativy. Ano, postupně jsem začala zjišťovat věci, které se mi nelíbily a celá ta cesta nakonec nabrala jiný směr, ale prvotní impuls byl vlastně trochu sobecký. Chtěla jsem, aby mi bylo dobře a mléko, potažmo mléčné výrobky byly hned nasnadě.

Přesto si myslím, že veganství není jen o jídle a také není spásné. Proto také sebe, jako veganku neoznačuju.

Jako vegan řešíte spoustu věcí, do kterých se mi upřímně nechce. I když to zní blbě…nechce. Ale myslím si, že už tak dělám dost. Řeším svoji fashion stopu, nakupuji v secondhandech nebo od českých designérů, podporuji netestovanou kosmetiku a vyhýbám se kosmetickým koncernům. Ale veganství jako takové, celá ta pomyslná bublina, mi přijde hrozně komplikovaná.

Kolikrát až mám pocit, že sami vegani na sebe útočí kvůli každé maličkosti. A já, i když už léta používám skleněnou láhev a vyhýbám se vodě v plastu, kdyby byla jedinou možností, jak se napít minerálka v plastové láhvi, bez váhání bych si jí koupila. A mám pocit, že zrovna tohle se mezi vegany nepromíjí. A já jsem upřímná, nebudu tu tvrdit, že nemám doma kožené boty(byť jsou pět let staré), ani, že jsem okamžitě vyhodila všechny produkty, které byly na zvířatech testované. To by totiž ve výsledku podle mě, bylo ještě mnohem horší. Naložit popelnici před domem hromadou plastových flašek v domnění, že dělám správnou věc.

Takové pocity jsem měla na začátku já. Měla jsem dojem, že musím okamžitě vyhodit půlku skříně a všechen plast, který mám doma, jinak zničí životní prostředí přes noc. A  omezit se na jeden krém tzv. na všechno, dvě třička a jedny boty. Jinak nebudu správný minimalista a moje stopa na téhle planetě bude obrovská, jako od nějakého obra.

Když mě panika trochu opustila, začala jsem o tom přemýšlet. Hledat si informace, porovnávat je s domněnkami a mýty, kterých je plný internet a sociální média a snažila jsem se uklidnit. Já sama, jako jediný člověk, nic nezmůžu a přes noc opravdu nezabráním ani globálnímu oteplování, ani kvůli mně nezavřou přes noc všechny laboratoře, kde testují zvířata.

Ale můžu tomu napomoci. Ono známé a oblíbené „Jeden člověk nic nezmůže“ tak trochu neplatí. Když se podíváme do historie, ať už české nebo zahraniční, na začátku stál vždycky jeden člověk. A za ním se začala pomalu tvořit fronta lidí.

Tím se vlastně snažím říct, že každá změna je postupný proces. Nějak začnete a postupně zjišťujete, kam až chcete jít, kde jsou vaše vlastní hranice a co už je příliš. Žádná změna doslova přes noc, stejně jako zázraky na počkání, prostě neexistuje. A neměli byste se tím trápit, uděláte spoustu chyb, i já jsem udělala a pořád nějaké dělám. Což je koneckonců důvod, proč píšu tenhle blog. Abyste viděli, že chyby dělá každý a jsou naprosto normální.

Takže pokud se k veganství, zerowaste nebo minimalismu rozhodnete, do ničeho se nežeňte. Zabere to čas.

Rozhodně víc času, než si přečíst tenhle článek.

Takže ahoj a vítejte u mě. Na blogu, kde se dělím o svůj příběh a svoji cestu od dítěte, vychovaného v přebytku, konvencích a pravidlech.

K člověku, který se snaží být minimalistou a v neposlední řadě ke samoukovi ve vaření, tentokrát kompletně veganskému.

Uff, bude to jízda!

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*