Drahá vděčnosti…

Když přemýšlím o „vděčnosti“, napadá mě jedno, co bych jí řekla.
„Myslím, že Tě lidé podceňují a nechápou. „
Mají pocit, že vyslovit nahlas vděk za něco, pomalu hraničí s bláznovstvím nebo dokonce s nějakou sektou.
Protože přeci není normální, děkovat za jídlo, hezký domov, přátele, rodinu nebo snad zdraví.
O vděčnosti se píší eseje, jsou jí zahlcené sociální sítě a všude čteme, že bychom měli být vděční.
Za to, že se ráno probudíme do dalšího dne, že máme alespoň jednoho dobrého přítele, že máme na stole jídlo, z kohoutku nám teče pitná voda a naši zemi nesužuje žádná živelná katastrofa.
Protože tohle všechno není samozřejmost a měli bychom si toho vážit a být za to vděční.
A to bychom opravdu měli být.

Žijeme v zemi, kde se stalo skoro tradicí, na něco nadávat.
Na počasí, protože v lednu je zima a žádný sníh. V srpnu je zase horko a v listopadu je to nejhorší, protože už za měsíc tu budou Vánoce. A to budou plné obchody lidí, šíleně pobíhajících sem a tam, nikde se nebude dát zaparkovat a ke všem těm povinnostem, které už máte, přibudou další.

Nadáváme na lidi, na počasí, na peníze, na fronty u pokladen, na to, že je všechno drahé a co není drahé, to je šunt.
Často tak plýtváme dechem na věci, které nejenže nemůžeme ovlivnit, ale hlavně nejsou důležité.
A zatímco my tím dechem tak plýtváme, jiným dech dochází.

Na konci minulého roku se ke mě dostala zajímavá výzva. 90 ti denní cesta vděčnosti. Nejdřív jsem ji považovala za něco divného, neobvyklého a nedokázala jsem si představit, co bych já mohla psát do nějakého sešítku každý večer.
Čím víc o tom ale přemýšlím a každý den si rekapituluji, uvědomuji si, že mám opravdu být za co vděčná.

Mám báječnou rodinu, zdravé děti, skvělého muže. A ne, nikdo z nás není dokonalý a nežiji si v Telenovele plném třpytek a duhy.
Naše dcery se denně hádají, bývají nemocné a já často unavená a můj muž má k dokonalosti stejně daleko, jako já. Ale přesto jsem vděčná, za to, že je mám.
Za to, že naše dcery vidím vyrůstat, že za mnou chodí a povídají si o tom, co je trápí i těší.
Za to, že jim mohu dopřát kvalitní jídlo, pěkný domov, vzít je na výlet.
Ale nejvíc jsem vděčná za to, že je mám ve svém životě a že ten jejich mohu sdílet společně s nimi.
Zkuste se občas zastavit a třeba jen v duchu poděkovat za to, co máte. Ano, vždycky můžete mít víc, ale také můžete mít méně.

Co kdybyste se dnes, probudili jen s těmi věcmi, za které jste včera poděkovali?
Musím přiznat, že já bych se dlouho budila bez ničeho.
A to chci změnit.

A co Vy a fenomén „vděčnosti“? Děsí Vás nebo nad ním přemýšlíte a za co jste dnes vděční? Těším se, až si to přečtu 🙂



Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*