O mateřské lásce a být pro sebe AŽ na prvním místě

Vůbec jsem nevěděla, jak pojmenovat článek, na který myslím už tak dlouho. Vlastně od té doby, kdy se mi sem tam mihne někde na sociálních sítích #nejsemjenommama hashtag a motivační příspěvky matek, které se snaží všem ostatním dokázat, že myslet v první řadě na své děti není prostě dobré.

Teď k Vám budu upřímná, ale dlouho jsem si to myslela také. Troufám si říct, že jsem tomu i věřila, že máma musí být sama pro sebe na prvním místě a až po ní děti. Znáte to, „šťastná máma, šťastné dítě/děti/partner/okolí“, dosaďte si podle sebe. Jenže čím vím jsem se na to upínala, tím víc mi docházelo, že je to prostě nemožné. Nemluvím tu o půl hodince, kterou si každá ukradneme, abychom si daly masku na obličej a sedly si k nějakému časopisu, co není leták s akčními novinkami na příští týden. Ani o hodince, kterou strávíme běháním po lese a snažíme se dostat do kondice.
Mám na mysli takové to upřímné uvědomění, že teď a tady upřednostníme sebe před ostatními. Umíte to? Děláte to? Pracujete na tom, abyste to dokázali? Napište mi, dejte mi vědět, dejte vědět nám všem, protože my všechny to chceme vědět. Vážně, budu ráda, když místo mého blogu, to bude náš blog, o nás všech. Jsme v tom přece spolu 🙂

Myslím, že pravý důvod, proč se matky po celém světě snaží denně publikovat své osvobozené já je naprosto jednoduchý. Chtějí mít pocit, že mají zpátky kousek svého starého života. Toho života, kdy v pátek večer vyrazily na drink s kamarádkou z práce, celou sobotu proležely s kocovinou a v neděli si naplánovaly beauty den. Ano, svého starého života, přesněji, toho bezdětného.

Jenže to není možné. Už mámy jsme a starý život je dávno pryč a i když si každá najdeme pro sebe chvilku, hodinu, dva dny ve wellness hotelu s kamarádkou, vždycky budou děti na prvním místě. I když si zrovna dáte na obličej tu děsně předraženou masku za šest set a uvelebíte se s novým vydáním Elle magazínu. Jakmile se ozve odněkud zoufalé „mamí“, jsme hned na nohou a nemůže nás nic zastavit. Je to špatně? Nebo je to vlastně to, co nás dělá tím kým jsme teď a tím, kým vlastně máme být? Vím, zní to děsně filozoficky, takže to zkusím jednodušeji.

Mám úžasnou kamarádku, fakt skvělou, hrozně si rozumíme. Bohužel je pro nás velmi těžké se potkat. Tedy potkat bez dětí. Odsouváme to asi už druhý měsíc a ne a ne najít někde průsečík, kdy ona bude bez dcery a já bez svých, abychom mohly vyrazit na dámskou jízdu. Nejdřív mě to štvalo, to říkám úplně na rovinu, protože já opravdu mám často potřebu si od dětí odpočinout a chvilku řešit něco jiného, než nákup jídla, večeři, svačiny a ztracenou sto padesátou pastelku. Jenže nakonec je to vlastně můj život. Všechno tohle od vázání tkaniček, přes noční uspávání, držení za ruku, vrásky na čele z věčného starání se o jejich bezpečí. A i o čase, který moje děti vlastní téměř celý pro sebe. Nevědomky, nesobecky, ale už vždycky budou mít pronajatý kus mého života i dne jenom pro sebe, který využijí, když to bude potřeba. Protože pro to jsem máma. Je to těžké, vyčerpávající, stresující a největší emocionální houpačka na světě. Ale takové to je a vždycky bude. Teď jim je mezi pěti a třinácti, ale na telefonu připravena přeletět celý svět budu i za dvacet let.

A co je vlastně závěr tohoto článku? Vy, které mě čtete už dlouho víte, že občas jsou moje články obsáhlé a skáču z jednoho místa sem a tam, prostě tak, jak mi přicházejí myšlenky do pusy a následně na klávesnici. Tentokrát doufám, že se mi podařilo udržet alespoň trochu směr. Nechci Vám tu dávat rady do života, ani jak máte nakládat se svým časem, svým přístupem k sobě samé a následně ke svým dětem. To je na Vás a je to Vaše věc. Pokud se cítíte dobře ve chvíli, kdy několikrát měsíčně předáte děti chůvě nebo svému partnerovi a vyrazíte na dámskou jízdu, dobře pro Vás.

Já bych teď ale chtěla mluvit k Vám všem, které jste stejně jako já, většinu času mámy na plný úvazek. Někdy to není fér a je to dost složitý vypořádat se s tím s hlavou vztyčenou, aby se Vám vzpomínky na bezdětný život nevkrádaly do hlavy častěji, než byste si přála. Ale upřímně? I mě se občas po bezdětném životě zasteskne, zvlášť proto, že nesnáším změny a když si něco naplánuju, naprosto mě vykolejí, když z toho sejde. A jestli je něco s čím my mámy musíme počítat denně, je to právě fakt, že někdy nevyjde z toho naplánovaného naprosto nic.

Takže pokud teď stejně jako já, přemýšlíte, jak zázračně přehodit sebe na první místo a vždycky tam být a cítíte, že to prostě není možné, jsem v tom s Vámi. I když třikrát ohřáté kafe není prostě dobrý a neustále zastavovaný film ztrácí svou pointu. Budu u toho brblat a stěžovat si a možná vzdychat nad bezdětným životem, ale asi se to nikdy nezmění. Jako máma nikdy nevím nic s jistotou. Teda vlastně kromě toho, že moje děti jsou pro mě na prvním místě a patrně vždycky budou.

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail

Related Post

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *