Tři roky blogerkou a přesto nováčkem

Tři roky blogerkou a přesto nováčkem

Včera večer jsem měla psát článek. Myslela jsem na něj už od pátku. A místo toho jsem viděla čtyři díly desáté řady Přátel. Taky ten seriál milujete, i když už je vlastně tak starý? A víte co? Nic.

Článek napsaný nemám, za to jsem se nasmála, jako už dlouho ne. Ne nebojte, tohle nebude další z těch článků, které kritizují naší závislost napříč sociálními sítěmi s doporučením, že sebeláska je to nej, co pro sebe můžete udělat, stejně jako najít si čas na to, co máte opravdu rádi.
No, možná trochu bude…ale pěkně od začátku….

Na začátek by se slušilo, abych se představila. Tak se to totiž prý má a dělá a hlavně, chtěla bych, abychom se znali o trochu lépe. Jmenuji se Monika a možná Vás to překvapí, ale nejsem na blogerském poli nováčkem. Bloguji už třetím rokem, ach ano, letos můj blog oslavil třetí narozeniny. Tedy můj bývalý blog, tedy ten, který jsem kdysi psala. Ještě ho vítr času úplně nezavál a řekla bych, že měl i maličký, ješitný úspěch a opravdu jsem ho milovala. Ale také byl mým bičem. Ano, správně čekáte teď tu část, kdy zdůrazním, jak mě blogování vlastně nutilo být stále on-line a jak mě honba za počtem liků, postupně místo motivovala, naprosto demotivovala. A to natolik, že jsem se na rok ze psaní úplně stáhla a měla pocit, že už nikdy nezačnu.

Ano a bez debat, pokud trávíte celé dny sjížděním instagramu a pinterestu a na konci dne máte chuť depresí začít psát si své vlastní parte, přestaňte s tím. Možná nesledujete ty správné lidi. Překvapeni?
Ono totiž hrozně záleží, koho sledujete. Pokud já se svými 164 cm, polovlnitými vlasy(to jsou ty vlasy, které nejsou rozkošně vlnité, ale jen Vás prudí tím, jak se cuchají)budu sledovat účty topmodelek s „nohama někam sem, zatímco já je mám jenom sem“(jak by řekla Bridget Jones), opravdu mi to štěstí nepřinese. Přinese to maximálně jen impuls začít hledat na googlu zázračnou pilulku jak podpořit růst a prodloužit nohy třeba zavěšováním se do rámů od dveří.
Pokud ale procházíte sociální sítě a nacházíte inspiraci a pohon do života, vzhůru do toho. Instagram je plný kreativních a inspirativních duší, které úžasně fotí a hlavně jsou svoji. Jejich feed poznáte na první pohled od ostatních.

Zpátky k pointě.
V hlavě se mi rodily příběhy jeden za druhým, ale měla jsem pocit, že po tak dlouhé době naskočit zpátky do rozjetého vlaku je nejen nemožné, ale také vysoce riskantní, protože toho milého, obtloustlého průvodčího s plnovousem a s jezevčíkem se smutnýma očima, vystřídala pěkně sexy blondýna v červených šatech s tak dokonalou manikúrou, že by se pravítkem dala s jistotou změřit perfektní délka všech jejích nehtů. Tahle blondýna s kučerami a rtěnkou rudou jako náměstí v Moskvě, měla svá pravidla. Rozhodně jí nestačilo klubíčko špekáčků a láhev oroseného piva, jako jejímu předchůdci. Nene, kdepak. Ona chtěla disciplínu, tvrdou práci, výsledky a hlavně, celou Vaši duši. Tedy moji…Vaši..ale komu na tom záleží, čí duše to byla? Já jsem si nebyla jistá, že to za to stojí. Moje duše, Vaše duše a navrch její tvrdý a neúprosný pohled zkoumající každou fotku, záběr i řádek s pečlivostí, kterou by jí záviděl nejeden detektiv.

A tak vlak jel a jel a jel, až projel celým rokem mého života a já stála na nástupišti s kupou papírů, mandlového capuccina a přemýšlela, jak do vlaku nastoupit a hlavně, kam se posadit. Protože místo, to je vlastně to hlavní, o co tu běží.

Kupéčka jsou jedno jako druhé, přímo jako vystřižená z hotelu Ritz, se sedadly lemovaných zlatými okraji a slzami všech, kteří úpěnlivě zabírají jejich místa. Drží se zuby nehty, nenápadně koukají k sousedovi, co že je vlastně teď trendy a in a každou vteřinu se jim honí hlavou tak děsivá otázka, co když mě ta blondýna příští stanici vyhodí? Co budu jen dělat?
Jak jste asi pochopili, ona blondýna totiž nejenže všechny okouzlovala svým pečlivým zevnějšek a vybírala cestující s mikroskopem v ruce(tužkou a blokem), ale také rozhodovala o tom, kdo pojede dál a kdo si jednoduše vystoupí.
Sledovala jsem, jak se mění éra úspěšných blogů, jak vznikají moderní a zářivá Stories a jak Instagram dobývá dobu se všemi těmi svými samolepkami, storyarts, facetunes a líbivými melodiemi. A také jak blogerské kolegyně jedna po druhé natáčí vlogy a jdou doslova s kůží na trh. Se studem a strachem, že se ztrapní, se snažily přizpůsobit nemilosrdné rychlosti, s jakou se sociální sítě i ten náš malý rybníček blogerský, formuje a vlévá do nového koryta. Psát blog už jednoduše nestačilo. Doba, sexy blondýna i vlak s rychlostí přímo nadzvukovou si to přímo žádali.

Instagram, Váš obličej nebo hlas(protože doba Podcastů je také na vzestupu) a k tomu umět alespoň trochu fotit a psát o tom, jak našlehaná textura nočního krému, přes noc vyhladí všechny Vaše-nene kdepak vrásky, na to je třeba silnějšího kalibru– zcela jistě ale pochyby a ráno se probudíte svěží. Feed, který je zářivý, barevně sladěný a kde si tak tvoříte ten malý svět plný radosti a štěstí. A nebo stresu, když máte jako já kdysi, každý večer tik v oku, že dneska nevydáte žádný článek. A když ho nevydáte, přijde někdo jiný, kdo ho vydá jako první a pak už všichni víme, co bude následovat. Blondýna a její tvrdě namířený prst k východu.

Ale přesto všechno, jsem zpět, protože psaní miluju. Miluju ten moment, kdy se mi dere do hlavy jedna myšlenka za druhou a já jí nestačím zapisovat. Miluju to nadšení, se kterým beru do ruky pero a píšu a píšu až mi dochází dech.
Krčím se pěkně vzadu mimo první třídu a vedle mě divoce burácí kotel, ze kterého poletují jiskřičky a čoudí pach uhlí. Sedím na zemi tiše a nedutám. Povedlo se mi sice do vlaku naskočit, ale sednout si na zářivé, luxusní sedadlo mezi VIP se mi nechce. Raději budu tady vzadu, přestože nosit zde podpatky nemá příliš cenu a šampaňské tu rozhodně nikdo neroznáší.

Už si ale nechci psát jen pro sebe a ven dávat to, co se čeká a co by se mělo. Chci, aby ti, kteří si můj blog, post nebo fotku prohlédnou, aby měli pocit, že našli něco, cokoliv. I kdyby to mělo být jen na vteřinu, i kdyby jen ta jediná, kraťounká vteřina jim něco dala.
A o čem, že vlastně budu psát, o čem, že bude můj staronový blog, který píšu, zatímco sedím v dunícím vlaku a hřeju si záda o kotel za mnou?
Nu, to už bude zase na jiný příběh.

S Láskou,

Monika

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Velvet